Proč chceme muže, kteří nás nechtějí
Mám neskutečný talent vybírat si muže, kteří mě nechtějí, neopětují mé city a já stále hledím na displey telefonu a užírám se myšlenkou, že určitě už napíše. Jenže se neděje nic.
Všechny schůzky vypadají celkem slibně, začínají romantickou procházkou nebo večeří. Máme si co říct, občas se na sebe usmějeme, občas se nenápadně dotkneme. Takové letmé doteky, cítím že tentokrát už to musí vyjít. Na rozloučenou si podáme ruku, někdy dostanu i malou pusu na tvář a odcházíme s větou, že si brzy napíšeme.
V tom lepším případě dostanu zprávu ještě večer, takové poděkování za hezký strávený večer, v tom opačném případě se nekoná vůbec nic. Tak se snažím trochu připomenout, hodím pěknou fotku na instáč, obcházím ulici, kudy chodí do posilovny, náhodou se objevím v jeho oblíbené hospůdce. Přeci jen to byl hezký večer. Hm, ale nic. Pátrám ve své hlavě, co jsem jen mohla udělat špatně? Zřejmě tu chybu dělám pořád.
A pak přijdou chvíle, kdy je to naopak. Jsem s někým na schůzce, která utíká abnormálně pomalu, hledím z okna a říkám si, co musím ještě stihnout. V závěru schůzky mě dotyčný pohladí po rameni, poděkuje a rozloučí se s větou, že se bude moc těšit na schůzce. Já jsem si jistá, že mě nepřitahuje, ale ještě nedojdu ani domů a už mám dvě zprávy. Proč ten koho chci já, nechce mě, a toho kdo chce mě, nechci já?
S postupem času k zásadním teoriím docházím. Vždy, když někoho chci já, dívám se moc napřed. Nejsem přítomná, už se mi v hlavě hodní myšlenky, co budeme dělat o víkend, kde strávíme dovolenou, budeme bydlet u něho nebo u mě. Namísto, abych se soustředila na přítomnost, zbytečně jsem se stresovala možnou budoucností. Přitom jen v daný okamžik, se může zrodit láska.
To také souvisí s mojí rolí detektiva, aniž bych vnímala, co mi skutečně říká, začala jsem ho pozorovat a luštit signály, které mi jeho tělo a pohledy říkají. Co znamená, že stále drží něco v ruce? Je ze mě nervózní? Co mi chce říci větou, že se netěšil do práce? A taková moje posedlost se dá bohužel vycítit. nejsem sama sebou, nesoustředím se. Bohužel naše pocity vyplouvají na povrch, ovlivňují nás. Stejně tak i v opačném případě, když předstíráte nezájem, vycítí to. Pozná, že nejsme upřímné.
Pakliže začneme o někoho usilovat, stane se naším terčem, objektem který nám má splnit určité požadavky. Ale už nemyslíme na to, že by se nám měl líbit, takový jaký je. Uvědomuji si, že jsem dotyčné muže ovlivňovala tím, co jsem říkala a jak jsem se chovala. Poznali to. Prohlížela jsem předem jejich profily, věděla jsem už předem, co se jím líbí. Ukrývala jsem své já, které by se jim nemohlo líbit, bála jsem se. Velmi často jsem se trápila hlavně tím, že jsem si chtěla dokázat jak jsem dobrá. Podvědomě jsem se snažila, být tou nejlepší, zvýšit si sebevědomí.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že být svobodná není hrozné, že to, že jsem ho nedokázala okouzlit není prohra. Je to zkušenost, krásná zkušenost, která může něco přinést, nebo také ne, ale musí být opravdová, ničím neurychlená, neovlivněná, prostě taková příjemná.