Dlouho jsem tajila, že užívám antidepresiva

Od dětství jsem vyrůstala v tom, že léky jsou chemie. Na bolest vyzkoušíme bylinky a na teplotu obklady. Paralen až v případě, že nic z přírody nezabere. Také jsem od dětství slýchávala, co vše v životě musím, jak by co mělo vypadat, a co pro to musím udělat.

Když jsem pak po střední škole měla svoji první psychickou ataku, kterou jsem mimochodem nerozeznala od bolesti žaludku, nechutenství a únavě. Jsem na návštěvě u gynekologa zjistila, že mám pouhých čtyřicet dva kilo. Když se lékař zděsil, poslal mě na interní ambulanci s domněním, že trpím anorexií. Já ale chtěla jíst, jen to prostě nešlo. Paní internistka byla velmi milá, ihned mi domluvila svoji kamarádku psycholožku.

Při první návštěvě psycholožky jsem ani nebyla nervózní, naopak uklidnilo mě, že akorát od ní odcházela holka, o které jsem si do té doby myslela, že má úžasný život.

Moje diagnóza byla dle psycholožky jasná, jsem příliš sebekritická a moc se dívám na to, co musím, co bych měla a ne, co chci. Trpím panickou atakou. Vyzkoušela jsem několik věcí, jako kineziologický rozbor, návštěvy psychologů, podpůrné přírodní esence, pohyb, zaměstnávání hlavy i jsem si pořídila psa. Zdálo se, že je to fajn.

Vše bylo celkem v pohodě, přibrala jsem na váze, ale vše bylo do doby, než jsem si zablokovala záda. V nemocnici jsem dostala svojí ataku. Bušilo mi srdce, měla jsem pocit, že přestávám dýchat. Veškeré symptomy ataky. Po přečkání hospitalizace jsem se o pár týdnů dostala opět do nemocnice se zády, tentokrát na neurologii. Paní primářka, doteď jsem ji vděčná mi nasadila lehká antidepresiva. Styděla jsem se za to.

Užívám antidepresiva. Chvilku mi trvalo, než jsem to sama zkousla. Věděli to jen moji rodiče a moje sestra. Po pár týdnech jsem cítila úlevu, po čtyřech měsících jsem začala léky vysazovat a bylo mi hrozně fajn. Tedy do doby, než jsem porodila svoje první dítě.

Dcera v noci plakala, ve dne mě moc odpočinout nenechala. Partner mi v tu dobu neuměl pochopit a ulevit. Vše přeci patří k mateřství. Přestávala jsem se cítit ženou. Doma jsem se snažila, aby byli všichni spokojený, aby bylo uklizeno, navařeno. Jenže mě to udolalo. Po pár měsících jsem s pláčem přišla za mužem, že potřebuji znovu léky. Ten slovo deprese, natož antidepresiva bral jako něco, co neexistuje. Není potřeba, pak tedy povolil. Zvláštní, já na to potřebovala jeho povolení? Asi ne, jen já jsem si namlouvala, že mi to musí někdo schválit.

Po nějaké době mi bylo zase fajn, vše také bylo, až na to, že jsem začala tajit, že léky stále užívám. Brala jsem to jako moji slabost. I když vím, že v tom nejsem sama. Za tu dobu, co je užívám jsem zjistila kolik maminek se s panickou atakou potýká. Je to nemoc jako každá jiná.